Navazuji na Průvan z Britských listů a podívám se blíže na rozhovor s Bohumilem Kartousem jako s jedním z „hlavounů“ EDUinu. Možná v rozhovoru odhalil o sobě (a tím i o EDUinu) víc, než vůbec chtěl.
V rozhovoru Kartous hodnotí ministry Lišku, Fialu, Dobeše a Chládka. Valachovou ne. Kartous (a tím i celý EDUin) si tak zjevně nechává vrátka, kterými by prolézal na MŠMT. S Valachovou jako by si nevěděl rady. Být nezdvořilý, nebo být pokrytec? Dřív to bylo lepší: Petr Fiala „jako ministr školství byl skvělý, zejména se nechal obklopit vynikajícími lidmi. Tehdy byla opravdu oboustranná spolupráce a fungovalo to velice dobře.“ Tady expert Kartous odhaluje, jak si představuje práci expertů. S Valachovou si neví rady: „Jsme občas k něčemu přizváni, občas máme nějakou schůzku s někým z ministerstva, ale že by ta spolupráce byla řekněme nějak zvlášť plodná a přinášela zvláštní posun, to si nemyslím.“ Že však ministryně Valachová především nejedná s učícími učiteli – to mu samozřejmě neleží ani v patě.
Učící učitelé jsou samozřejmě také na tapetě. „Někteří mají naprosto scestnou představu o tom, že odborník na vzdělávání musí strávit 30 let na základních či středních školách.“ Od učitele, který školu velice rychle opustil (dobře věda čeho není schopen), můžeme těžko čekat něco jiného. Ale ani v tom není podstata sporu. Učícím učitelům – například v Učitelském profesním sdružení – vadí skutečnost, že právě oni nejsou zpravila vyslyšeni. Že mezi nimi a MŠMT vystupují falešní „tlumočníci“. Ať už experti jako Kartous, nebo předsedové různých asociací. Kartous takové oponenty ihned veřejně dehonestuje: „Většinou jsou to ti, kteří za těch 30 let neprodělali žádnou změnu v „technologii“ učení, byť se svět posunul... “ Co vlastně takový Kartous o těchto učitelích ví? Co ví o jejich každodenní práci? Nic.
O pokryteckých „nepostojích“ EDUinu svědčí Kartousova slova o kariérním řádu. „Byl vytvořen návrh kariérního řádu za velké peníze, cca 30 milionů korun. Ne že by byl skvělý, potřeboval by výrazně upravit, ale byl komplexní. Současná ministryně ho hodila do koše, jmenovala bez dohody s širší odbornou veřejností nějakou skupinu lidí a ta během pár týdnů vytvořila nějaký alternativní návrh.“ Ale právě v té hrůzné komplexnosti se odhalovala nesmyslnost byrokratického šílenství tohoto návrhu! Co vlastně EDUinu vadí? Že na rozdíl od inkluze nebyli v té skupině lidí? Že se vyhodilo 30 milionů? Ani dnes EDUin nevidí nedostatky předloženého a poslanci schváleného návrhu kariérního řádu, ale snaží se pouze do něj protlačit svoje představy. „Řada procesů se děje na základě lobbistických tlaků…“
Kartous pak jasně upřesňuje a odhaluje svoje poslání (a tím i poslání celého EDUinu): „Podle posledního výzkumu, který dělal CVVM v září roku 2016, je s gymnázii a základními školami spokojeno více než 75 % veřejnosti.“ A vysvětluje: „Zásadní jsou zejména rodiče. Pokud v masové míře nebudou nespokojení, tak se ve školách nic nezmění.“ Bingo! Třikrát bingo! Proto se Kartous tolik snaží veřejným školám neustále škodit – proto jim nestále nasazuje psí hlavu! Snaží se ve veřejnosti vyvolat nespokojenost. Čím horší obraz veřejných škol vytvoří – tím lépe. Ne že bychom tohle všechno už dávno nevěděli, ale berme to jako přiznání. Bude všem alespoň jasnější, jak Kartousovým rádobyučeným textům rozumět a s jakým záměrem EDUin do diskurzu o českém školství vlastně přichází. A nedejme se klamat.
