Inkluze jako příležitost pro kecálky

Bohumil Kartous si v Hospodářských novinách zatančil vítězný taneček nad schválenou novelou školského zákona v článku Přestaňme krmit Barbuchu inkluze, aby v něm semlel pár inkluzivních nesmyslů.

Prý „důležitá témata jako nostrifikace dokladů o vzdělání získaných v zahraničí, omezení reklamy na školách ani zřízení přípravných tříd se nestala veřejným tématem kvůli něčemu, čemu Vladislav Vančura říkal Barbucha. Strach ze slova "inkluze" předčil vše ostatní…“ Nejde o strach ze slova, ale z událostí, které mohou nastat. Samozřejmě – lidé jako Kartous se inkluze obávat nemusejí, jako učitelé ze školství už dávno zdrhli, a proto se jich inkluze dotýká pouze jako žvanec k mediálnímu přežvykování. Inkluze se naopak obává kdekdo, koho se skutečně dotýká. Ne kvůli Barbuchovi inkluze, ale kvůli nejistotám, pochybnostem a rizikům inkluze.

Slova se dají různě převracet, aby je čtenář viděl jen z té strany, která se právě hodí a tak to dělá i eduinský mediální mág, když píše, že „novela školského zákona nyní pouze upravuje způsob, jakým mají školy k těmto dětem přistupovat, přičemž jejich umístění do speciální školy je až tím posledním řešením.“ A v tom je ten háček! Novela totiž říká, že se žáci půjdou na běžné základní školy přednostně  –  a právě to může ve svých důsledcích způsobit pomalé vyhladovění praktických škol. Stejně tak dokáže správným nasvícením Kartous převrátit poslání a práci praktických škol, „do nichž byly dříve umísťovány děti nepřijatelné pro běžné základní školy.“  

Umisťovány? Nepřijatelné? Dobře volenými slovy autor vlastně dehonestuje samu existenci praktických škol jako nějakého odkladiště. Zdá se, že zlaté období manipulace nepatří do doby Randolpha Hearsta na konci 19. století, ale do doby debat o inkluzi na počátku 21. století. Praktické školy za léta své existence totiž vykonaly spoustu užitečné a náročné práce, práce, na kterou teď s rozsudkem D. H. dopadla ošklivá bruselská slina, práce, na kterou by si lidé jako Kartous nikdy netroufli. Praktické školy dokázaly pomoci i tomu, aby se naši Romové zařadili mezi občany gramotné – na rozdíl od těch vyspělých zemí. Nehrozí zrušení praktický škol, ale hrozí jejich postupný zánik.

„Z krátkodobého hlediska se nezmění vlastně téměř nic,“ papouškuje Kartous ministryni Valachovou, ale „z dlouhodobého hlediska se ale může přihodit to, čeho se oprávněně obává ombudsmanka Anna Šabatová: některé školy budou hledat cesty, jak se vyhnout přijímaní dětí se speciálními potřebami. Třeba na nátlak rodičů, kteří si myslí, že jejich zdravé, hezké a dostatečně bohaté děti se mají stýkat jen s podobným "genetickým materiálem".“  Školy? Takové cestičky budou hledat především rodiče. A ti bohatší už je našli, protože jako houby po dešti teď rostou exkluzívní soukromé školy. Z dlouhodobého hlediska se tak mohou veřejné školy proměnit na školy pro sociálně slabší.

Ta naše inkluze česká…