Když se mluví o platech učitelů aneb Tři stereotypy pro učitele

Je to pořád stejné. Školství je téma pro předvolební kampaně, mezi volbami však vysychá a odumírá pro nezájem. Ale když se začne mluvit o platech, přicházejí jako sudičky tři stereotypy.

Ve správný okamžik, ve správném načasování se objevuje článek, který upozorňuje na to, že české školství má problém. Obvykle jde o nějaké srovnání.  Aktuálně je to článek o tom, že čeští žáci nemají rádi školu více než třeba žáci v Indonésii. (Že by si vzdělání více vážili?) Proč se tento vousatý objev vynořil právě teď?

Dalším stereotypem je oblíbené zaklínadlo kvality. Nic proti kvalitě výuky, nic proti kvalitě učitele – i když ani jedno nemáme čím měřit. Ale slyšeli jste zaznít toto zaklínadlo v souvislosti se zvyšováním platů jiným profesím? Prý plošné zvýšení nevyřeší kvalitu. A plošné zvýšení platů lékařům nebo soudcům snad ano?

Nejhorším stereotypem je stereotyp páté kolony. Vždy se totiž najde někdo uvnitř, mezi učiteli, někdo, kdo přijde s nějakým „ale“ nebo jiným hloupým návrhem. Třeba jako pan Šteffl na České škole přišel s nápadem na propouštění. Hoďme přes palubu 32 000 učitelů a těm zbylým přidejme. Řekl by to horník horníkům?